Střešní plášť odvětrání

Správné provedení větrání střechy - 1. část

3. 10. 2024

V současné době se řeší mnohé hydroizolační souvislosti navrhování a provádění šikmých střech, avšak mnohdy se zapomíná na správné nastavení větrání a větrotěsnosti šikmých střešních konstrukcí.

V současné době se řeší mnohé hydroizolační souvislosti navrhování a provádění šikmých střech, avšak mnohdy se zapomíná na správné nastavení větrání a větrotěsnosti šikmých střešních konstrukcí.

1) Požadavek na větrotěsnost střech, zejména zateplených, jednoznačně vyplývá z normy ČSN 730540 Tepelná ochrana budov, část 2 Požadavky, kde pod bodem 7.1.3 je doslova uvedeno: „Tepelně izolační vrstva musí být účinně chráněna proti působení náporu větru“, což si můžeme vyložit i jako potřebu ochrany tepelné izolace proti působení proudění vzduchu.

Pokud totiž náporem větru dojde k pohybu vzduchu v tepelné izolaci, pak dochází k drastickému snížení tepelně izolační funkce takové tepelně izolační vrstvy.



Vzhledem k tomu, že samotná střešní skládaná krytina nemůže tvořit větrotěsnící vrstvu (navíc se pod ní vytváří ventilační vzduchová mezera), pak jedinou vrstvou, která může ochránit tepelnou izolaci vůči takovému vlivu, je Doplňková Hydroizolační Vrstva (původně nazývaná Pojistná HydroIzolace), mezi řemeslníky známá jako „podstřešní fólie/membrána“. To platí za předpokladu, že taková vrstva bude mít slepené přesahy - použije se podstřešní fólie/membrána s integrovanými lepícími páskami pro slepení přesahů nebo se systémovou oboustranně samolepící páskou příslušná membrána v přesahu slepí.

A kdy vlastně problém náporu větru (proudění vzduchu), tj. potřeba vytvoření větrotěsnosti DHV vzniká?

a)  u vysokých budov (více jak 3NP), a zejména u budov svojí výškou převyšujících okolní zástavbu
b)  samostatně stojící budovy ve volném rovinatém terénu
c)  budovy na samém okraji obce stojící ve volném rovinatém terénu
d)  budovy na svahu či vrcholu kopce (či v sedle mezi kopci), a to i v nízké větrové oblasti
e)  budovy uprostřed obce, ale v čele dlouhé ulice (čelně v křižovatce tvaru T)
f)  budovy ve zvýšené či vysoké větrové oblasti - viz. EN 1991-1-4:2007 (*)
g)  působení proudění vzduchu ve vysoké ventilační mezeře, která je nutná u nízkých či dlouhých sklonů střech, zejména při použití slabě paropropustných střešních krytin, které mají výrazně přísnější požadavky na dimenzaci ventilace než skládané keramické/pálené nebo betonové tašky.

(*) POZOR : vysoké větrové oblasti se vyskytují občas i v malé nadmořské výšce místa stavby !!! Navíc od roku 2007 došlo k výraznému navýšení působení větru oproti předchozí normě.

V těchto případech, bez ohledu na konkrétní sklon střechy, by tedy mělo být provedeno slepení přesahů DHV = „podstřešní fólie/membrány“ tak, aby tato vrstva mohla plnit také funkci větrozábrany.

Větrotěsnost, tedy potřeba slepení přesahů „podstřešní fólie/membrány“ však nastává i v případech, kdy pod „podstřešní fólií“ vzniká nezateplená střešní dutina. A čím je tento prostor vyšší, tím je taková funkce důležitější. Pokud totiž „podstřešní fólie/membrána“ není slepena a jako střešní krytina je použita zejména maloformátová skládaná krytina (ať ve formě tašek či plochých šablon), tj. pro vítr prodyšnou střešní krytinu, a stavba se nachází v návětrném místě, pak vzniká vysoké riziko fenoménu horizontálního „průvanu“ skrz střešní dutinu, který větrem hnané srážky, zejména ty sněhové, doslova nasává pod střešní krytinu a volným neslepeným přesahem podstřešní membrány až do střešní dutiny. Situace je pak o to kritičtější, kdy v takové situaci se ještě použije rozevření přesahu podstřešních fólií nějakým materiálem, aby se vůbec nějakým způsobem větrala střešní dutina (viz. níže uvedená část 3). Takové rozevření přesahu podstřešní fólie je tedy možné použít pouze v případě, že je buď použita pro vítr neprodyšná střešní krytina či v případě, že vůči objektu nepůsobí značný vliv větru. Důsledkem totiž může být skutečnost navátí vodních srážek až do prostoru střešní dutiny – viz. uvedená fotografie.



„Horizontální průvan“ skrz střešní dutinu totiž nastane v situaci, kdy na návětrné straně střechy vzniká tlak větru a za hřebenem či nárožím střechy na závětrné straně sání větru. Pokud nějaká větrotěsná vrstva pod pro vítr prodyšnou krytinou tyto vlivy od sebe neoddělí, pak nastane zmíněný fenomén a důsledkem je pak extrémní nasávání větrem hnaných srážek do střechy. A to paradoxně i v případě, že střecha má poměrně vysoký sklon, tedy i pokud je sklon střechy výrazně nad bezpečným sklonem použité střešní krytiny.

Proto i v případě, že tepelná izolace není přímo pod „podstřešní fólií/membránou“ a je použita kdesi v horizontálním stropě umístěném níže pod střešní skladbou, je určitě vhodné ve výše uvedených bodech a) až f) využít slepení přesahů „podstřešní fólie/membrány“. Zvláště to pak platí v případě, kdy tepelná izolace stropu není shora chráněna hydroakumulační vrstvou, např. vrstvou betonu, což nastává zejména u budov s podkrovím, kde část podkroví tvoří horizontální lehký zateplený strop, či u budov „bungalového“ typu, kde je použit pouze lehký zateplený strop.

2) Mnohé chyby vznikají při navrhování a provádění ventilační mezery pod střešní krytinou ve vazbě na určitý typ použité vysoceparopropustné či slaběparopropustné střešní krytiny/skladby. A to nejen při stanovení výšky ventilační mezery (kontralatě), ale zejména při dimenzaci a použití dostatečné ventilační kapacity (plochy otvoru)/počtu ventilačních prvků u vrcholu střechy (hřebene/nároží) pro výstup ventilace zpět do exteriéru. Bohužel, často najdete tyto chyby i v projektové dokumentaci stavby.

Víme, že faktická nejnižší výška ventilační mezery (kontralatě) by nikdy neměla být nižší než 40 mm. Pokud je délka sklonu střechy větší než 10 m, nebo v případě, že je použita slaběparopropustná střešní krytina a přitom sklon střechy je menší než 25°, je nezbytné výšku ventilační mezery (kontralatě) výrazně navýšit. Pokud je bez ohledu na úhel sklonu u vysoceparopustných krytin/skladeb potřebný otvor pro nasávání vzduchu u spodního kraje střechy do ventilační mezery o rozměru min. 0,2 % plochy střechy (ale min. 200 cm2/bm kraje střechy), a u vrcholu střechy (hřebene/nároží) pak potřebná plocha otvorů ventilační komponentů krytiny min. 0,05% plochy střechy, pak u slabě paropropustných krytin/skladeb je tomu úplně jinak.

Tam se totiž výška ventilační mezery (kontralatě) mění podle úhlu sklonu střechy (>45°, 45°-25°, 25°-5°, <5°), kdy např. v případě sklonu 5°-25° by už měla být kontralať min. 60 mm vysoká. Zároveň se ale dle úhlu sklonu střechy mění i dimenzace velikosti vstupních a výstupních otvorů pro její fungování. Dle úhlu sklonu střechy se požadavky plochy těchto otvorů u spodního kraje střechy pro vstup ventilace pohybují na rozměrech 0,25%, 0,33%, 0,5% a 1% větrané plochy střechy, tedy výrazně více než tomu je u šikmých střech s běžnými betonovými nebo keramickými/pálenými taškami. Navíc, na rozdíl od vysoceparopropustných krytin/skladeb je u nízkoparopropustných krytin/skladeb potřeba plochu výstupního otvoru ventilace (u horního okraje střechy) vytvořit o 10% vyšší než je spodní vstupní otvor/y (u spodního okraje střechy).

Zdroj článku: JUTA, a.s.

Rozdělili jsme více než 45 článků nabitých informacemi o střechách do přehledných témat, která vám
rychle pomohou se v problematice vyznat. Nestrácejte čas hledáním a mějte vše na jednom místě.